Dolomity - Himalájská sezóna, část 6: To nejlepší z Dolomity Brenta - Vetroplach magazin

Himalájská sezóna, část 6: To nejlepší z Dolomity Brenta

18.09.2014
himalajska-sezona-cast-6-to-nejlepsi-z-dolomity-brenta

Úspěšný sjezd Innerkofler Rinne z Cristalla potvrdil, v co jsem doufal. V severních expozicích ve výškách 2300-3300 metrů jsou perfektní podmínky. Povzbuzen tímto faktem, už sám bez Waltera přejíždím pět hodin do Madonny di Campiglio, východiska pro Dolomity Brenta. Budu v nich poprvé, ale dobře vím, jaká pověst jim předchází a cítím velkou zvědavost.

 

Přespávám v autě přímo na okraji Madonny a pod pláštíkem noci vyrážím na nejvyšší vrchol Brenty s příznačným názvem Cima Brenta. Čeká na mne porce 1700 metrů převýšení zakončených 350 metrů dlouhým severním žlabem, který se z úvodních 40° stále nastrmuje až do 53° strmého úzkého vrcholového zářezu.

 

Výstup začíná dlouhou asfaltkou bez sněhu, což mi vzhledem k tmě vůbec nevadí. Když vstupuji do lesa nad Rifugio Vallesinella, začíná svítat. Sleduji staré skialpové stopy a pomalu se rozehřívám. Je skvělé být v nové oblasti, nechávat se okouzlovat novými zákoutími a nečekanými rozhledy a navíc jít zase jednou sám.

 

Po 300 výškových metrech se dostávám nad les a je to tady: Brenta se poprvé ukazuje. A to né ledajak. Chlubí se svými horizontálně vrstvenými stolovitými masívy sytě okrové barvy právě v okamžiku zrození nového dne, kdy si první veselé paprsky začínají pohrávat se špičkami nejvyšších vrcholků v obdivuhodné hře světla. Fantazie se v takových vzácných chvílích samoty v horách rozjíždí naplno: takto si představuji vzácně zasněžený Utah, s trochou nadsázky jako bych byl v Bryce Canyonu. 

Údolí_maličkého_ledovce_Vendretta_di_Brenta

Zanedlouho se objevuje chata Tuckett, pojmenovaná po jednom z největších horolezců Zlaté éry alpinismu a prvovýstupci Aletschhornu. Chata je situována na začátku údolí vyplněného zbytky ledovce Vendretta di Brenta. Zprava je ledovec lemován táhlou mohutnou zdí - to je severní stěna Cimy Brenta. Nad touto širokou hradbou se zhruba v polovině její délky leskne pravidelná boule ledu - obnažený vrcholový ledovec, který tvoří zářivou polevu celého rozložitého masívu.

 

K vrcholu mi zbývá 900 výškových metrů a tak rychle spěchám dál. Podcházím celou dlouhou stěnu a až na jejím konci nacházím žlab plný prašanu. To je moje cesta k vrcholu, navíc ve skvělých podmínkách. Docházím dvojici  skialpinistů předem mnou a střídáme se v prošlapávání stopy. Horní část se vážně zajímavě nastrmuje a nabízí také jedno hodně úzké místo. Avšak v tomto sněhu to bude perfektní! 

Cimbuří_na_hradbách_Cima_Brenta

Držíme si vysoké tempo a něco po deváté ranní jsme na krásném vrcholu. Protože je nejvyšší a obloha je bez mráčku, máme rozhled na celou Brentu. Hranaté masívy střídají elegantní skalní jehly, vše je proložené hlubokými stinnými údolími a hlavně pokryté mocnou vrstvou sněhu. Brenta to letos opravdu schytala.

 

Protože mě čeká ještě traverz exponovaným jihozápadním svahem na chatu Brentei pod Cimou Tossa, kde chci dnes spát, nesmím se sjezdem otálet. Navíc ani není potřeba čekat, ve žlabu je prašan. Moji kolegové na vrcholu jsou udiveni, že hodlám sjíždět zpět opět žlabem a musím je ujišťovat, že jsem ,,experienced skier". Začíná naprosto perfektní sjezd v 30 cm hlubokém prašanu, v nádherném prostředí Brenty a s jiskřivým ranním sluncem nad hlavou! V horní 53° strmé části se ještě soustředím a potlačuji euforii, ale s klesajícím sklonem a expozicí si začínám čím dál víc užívat a řádit. Lyže plují prašanem ve velkých obloucích a za mnou víří sníh. Radostný den na horách!

Severní_svahy_Cima_Brenta_a_sjezd_severním_žlabem,_53°_v_horní_části,_dále_40-45°

Kolem chaty Tuckett se to už hemží dalšími skialpinisty, kteří mi ukazují správný směr k chatě Brentei a varují před traverzem v poledních hodinách. Čím dřív tam budu, tím lépe. Obcházím dolní západní terasy Cimy Brenta a po vrstevnici přecházím do vedlejší doliny. Svlékám se do trička, už je tu horko, ale na lyžích ještě nechávám haršajzny, povrch je ještě celkem tvrdý. Navíc se člověk nachází v exponovaném terénu. Přesto spěchám, když vidím všude okolo popadané splazy z minulých dní.

Cima_Tossa_poprvé

Za rohem se náhle zastavuji a civím na katedrálu z dolomitu: Cima Tossa! Je to jeden z největších skalních útvarů v Dolomitech vůbec. Osmiset metrové stěny chrání vrcholové plató o rozloze dvou fotbalových hřišť. Jen přímo uprostřed je hradba přerušena širokým, strmým žlabem, který jako by krájel masív na dvě části. Je to známý Canalone Neri, 800 metrů se sklonem 45-50°, poprvé slyžovaný slovutným Heinim Holzerem, králem extrémního lyžování Východních Alp.

 

Z úžasu mě vytrhuje rachot prvních splazů někde v okolí. Bez dalšího zdržování překonávám poslední stovky metrů traverzu a dostávám se na rovinku k chatě Brentei. Její winterraum stojí zcela stranou asi 200 metrů od chaty. Je to samostatně stojící bouda se spartánským zařízením.

Winterraum_u_chaty_Brentei

Je poledne a mě čeká krásný zbytek dne, který strávím úplně sám v téhle dolině. Z lyžařských holí a lyží zřizuji konstrukci na sušení zpoceného oblečení a sám se schovávám do stínu budky. Slunce neúprosně peče. Vytahuji knihu a celé odpoledne jen čtu a roztápím sníh. Čas od času mě ze čtení probere hluk a to se pak dívám na neskutečné přírodní divadlo a demonstraci síly hor: jižní stěna, kterou mám před sebou jako na dlani, je v horní části protkaná několika žlaby. Ty potom ale končí nad několikasetmetrovou kolmou až mírně převislou stěnou. A právě z těchto žlabů vyjíždí v pravidelných intervalech laviny mokrého sněhu, přepadávají do hlubiny jako vodopády, aby se pak s ohlušujícím rachotem tříštily o dolní skalní terasy stěny. A jaká kniha že mi to dělá společnost? Kniha Úspěch na Dhaulagiri od Maxe Eiselina, vedoucího první úspěšné expedice na Dhaulu.

Skialpinistická_sušárna

Večer jdu brzy spát a z dřímoty mě budí po několika desítkách minut hluk. Najednou vidím, že do winterraumu se souká dvojice skialpinistů. Po krátkém rozhovoru zjišťuji, že jsou z Grazu, mají docela naježděno a také se chystají na Neriho žlab z Cima Tossa, který je s přehledem nejslavnější strmou linií Brenty. Další důležitou novinkou je, že se má v průběhu dne měnit počasí. Domlouváme se proto na brzký společný start.

Budík je neúprosný a zvoní v pět hodin. Začíná klasický shon okolo rychlého oblékání a vaření snídaně. Před šestou je vše hotovo a vyrážíme. Po chvilce odkládáme nepotřebné věci do igelitového pytle a schováváme ho pod kamenem. Tudy budeme za pár hodin lyžovat dolů k autu a věci si vyzvedneme.

 

Čím více se blížíme pod Cimu Tossu, strmící do modrého nebe, tím honosněji vypadá žlab a klenba stěn, které ho svírají. Jedna obří hodně strmá sjezdovka. Ačkoliv je žlab po celé délce široký aspoň 25 metrů, odtud zdola se nám zdá ústí na vrcholovou pláň docela uzoučké. Z počátku ještě stoupáme na pásech přes polozmrzlé hroudy staré laviny, ale po asi 100 výškových metrech putují lyže na batoh.

Stoupáme_asi_v_polovině_Canalone_Neri

Dolní třetina končí pod ,,eiswulstem", tedy jakousi ledovou vypouklinou či špuntem, který tu zbyl z dob výrazně mocnějšího zalednění. Heini Holzer a Toni Valeruz to tu měli přes 40ti, rep. 25ti lety o hodně obtížnější, protože ledový úsek byl delší a strmější. Něco jako ledovcový výšvih při výstupu na Mnicha přes Nollen. Museli to tu překonávat riskantním bočním sesuvem přes led. Dnes je situace kvůli výraznému tání ledovců zcela jiná, ledový výšvih je daleko menší a díky letošní silné zimě je téměř celý přesněžen.

 

Postupně opouštíme myšlenku pravidelného střídání v prošlapávání stopy, protože se začínám klukům pomalu, ale jistě vzdalovat. Mám opravdu dobrý den. V tom slyšíme kousek níž pod námi hromový rachot. Chvíli úleku vystřídá zajímavá podívaná: v pravé stěně žlabu, která má dobrých 600 kolmých metrů, je natečený ohromný, ne zcela stabilní a občas přerušovaný ledopád a do jeho horních metrů se už opřelo slunce. Proto se dolů zřítilo několik kubíků vodního ledu. Pravá stěna se po ránu rychle dostává na slunce a je proto vždy lepší se pohybovat pouze v levé části žlabu z pohledu vystupujícího. Žlab je místy až 50 metrů široký a proto relativně bezpečný.

 

Chvíli před devátou ranní konečně přelézám vrcholovou návěj nad žlabem, slunce mě zalévá paprsky a k vrcholu už je to jen pár metrů po rovinatém plató. Kluci rakouští přichází asi o 20 minut později, děkují mi za stopu a čestují mě přezdívkou Alpine Rocket, což mě těší. Děláme si vrcholovou fotku, užíváme výhledů na celou Brentu, Presanellu a Adamello a už se těšíme na sjezd.

Začátek_sjezdu_na_vrcholu_Cima_Tossa

Protože je žlab vylyžovaný, chceme se držet pravého okraje z pohledu lyžaře, který není ohrožovaný pádem kamení a ledu a navíc nabízí starší prašan. Sklon 45-50° umožňuje v dobrém sněhu celkem divokou jízdu, kterou si naplno užíváme. Téměř jako bychom se hecovali, kdo tomu naloží víc. A mladší z Rakušanů na svých širokých Black Crows tomu umí naložit vážně parádně! Takto řičíme blahem celých zdánlivě nekonečných 800 metrů žlabu, až z něj vyjíždíme na sluncem jemně změklý firn v dolině.

 

Okamžitě se musíme svléknout, na slunci je už opět květnová výheň. Vyzvedáváme zbytek věcí a jen v tričku pokračujeme ve sjezdu dolů k autu nádhernou dolinou kolem vodopádů. Lyže sundáváme až v 1250 metrech a poslední kilometr už jdeme po suchu. V Madonně jdeme všichni tři společně na polední italské kafíčko a pak už nezbývá než vyrazit domů, po dalších nezapomenutelných 11 dnech v Dolomitech.

Když projíždím v odpoledním hicu přes přecpanou dálnici kolem Bolzana a teploměr na autě mi měří venkovních 28 °C, vzpomínám na příjemných -7 °C ráno osamotě v 3159 metrech na Cima Tossa. Teď už i já mohu potvrdit: ačkoliv situována kousek stranou, je Brenta vlajkovou lodí Dolomit a jejich intenzivní esencí!

 

Jirka Švihálek

 

Fotky Himalájská sezóna, část 6: To nejlepší z Dolomity Brenta


Súvisiace články:

Diskusia




RE: Himalájská sezóna, část 6: To nejlepší z Dolomity Brenta
Jano 18.09.2014
Kto chce byt raz zaziva v raji, musi navstivit Brentu.

©  Vetroplachmagazin 2007 - 2018  |  designed by MVM Trade s.r.o.
All rights reserved
Počet prístupov: 3234789