Himalájská sezóna, část 3: Závěr tatranské sezóny? Přece Kriváň!

Po návratu domů z důvodů expedičně-organizačních, partnerských a jiných se do Tater naposledy vracím ještě narychlo koncem března. Podmínky nejsou úplně ideální, na tvrdší zfirnovatělý povrch napadlo 10-15 cm nového sněhu, který se s podkladem ne a ne spojit. Na skutečné laviny to ale není a počasí má být dobré. Jen budeme při lyžování strhávat velké splazy a jsme proto rozhodnuti nelyžovat v příliš exponovaném terénu nad skalními prahy. Parta proto velí do naší nejklasičtější doliny, do Mlynickej.

Začneme Štrbským Soliskem a jeho nejtěžší linií a zároveň jedinou, která vede prakticky z vrcholu (sjezd začíná asi 3 m pod skalnatým vrcholem, sjezd C2 na miropeto.sk). Jde o pěknou členitou linii žlabem, krátkou uzavřenou rampou a v letošních podmínkách také s krátkým skokem. Jak stoupáme nahoru, zjišťujeme, že na miropeto.sk je sjezd celkem hodně nadhodnocený a bude to pohoda. Což je v těchto podmínkách jedině dobře.

Na vrcholu jsme ponejvíc v mraku a dáváme poklidnou sváču. Nic nám nikam neuteče, na druhý sjezd se nám spěchat nechce, v tomto počasí. Během sjezdu škrtáme na horní rampě o pár šutrů a do skluznice vyrýváme další vzpomínky. Další šutrovité místo v místě vstupu do žlabu je nejlepší vyřešit krátkým skokem, který celý sjezd přece jen trochu okořeňuje. Nejvíc srandy ale zažíváme na samém konci žlabu, kde kvůli filmování jedeme za sebou a splaz chytá našeho kameramana Peťa. On je chudák trochu v šoku, že byl v lavině, my se mu ale jen smějeme, protože jsme viděli, že mu splaz jen podrazil nohy a nemilosrdně ho povláčel po sněhu.

Další den vyrážím s Tomášom Chromcom do Batizovskej doliny, omrknout žlab z Tetmajerova sedla a východní svahy Končistej. Krátce po našem příchodu do doliny ale začíná postupně vypadávat jeden žlab za druhým, malé laviny z čerstvého sněhu, padající kvůli horku. Hory jsou k nám svým způsobem milosrdné a nezáludné, protože jasněji se už snad vyjádřit nemohou: ,,Dnes si svá tajemství ponecháme!

Usedáme teda na kameny uprostřed doliny, vybalujeme chleby a pozorujeme přírodní divadlo. Během několika desítek minut je vyčištěná Končistá, napočítali jsme asi 8 menších až středních lavin, pak přichází na řadu Gerlach. Nejdříve několik lavin z Tetmajerova sedla, pak i Kubov žlab a Próba. Krásná podívaná.

Příštího rána jdeme opět do Mlynickej, která se nám zdá nejjistější. Tentokrát na Velké Solisko. Azuro, horko, jarní podmínky. Jsme nějak při chuti, postupně dáváme hned tři žlaby, od nejtěžšího po nejlehčí. Vše kolem 45°, max. 48°. Palačinky na Štrbském plese jsou vydařeným zakončením vydařeného dne.

Čeká mne poslední den v Tatrách před odjezdem do Dolomit. A tuším, že to bude pravděpodobně poslední tatranský skialp v celé sezóně. To chce něco slavnostního! A protože východní svahy máme teď už dobře ozkoušené, nabízí se východní žlab ze slovenské národní hory Kriváň.

Jdu s Peťom Bratkom. Vyrážíme brzy z parkoviště na Cestě Slobody. První půlhodinu neseme lyže na zádech přes lesíky a palouky, pak už lyže nasazujeme a stoupáme na pásech. Jdeme zdánlivě nekonečných hřbetem a kosodřevina kolem začíná se stoupájící teplotou krásně vonět. Jdeme jen v tričkách a sníh nám taje před očima. Na několika místech dokonce sundáváme lyže a jdeme přes suché, vyhřáté kameny. Jaro je v plném proudu.

Balvanitý jižní svah Malého Kriváňě traverzujeme diagonálně doleva a kličkujeme po posledních zbytcích sněhu. Konečně jsme na hřebeni a po chvíli i na vrcholu. Máme výhled na celé Tatry: na jedné straně Západní Tatry, na druhé straně Vysoké Tatry a naproti Nízké. Slovenský dvouramenný kříž na vrcholu dokresluje atmosféru. Není divu, že se právě tento, tak výjimečně umístěný štít, výrazně zapsal do folklóru slovenského národa.

Pár oblouků po hřebeni nás přivádí nad náš sjezd, který začíná širokým nepříliš strmým žlabem, jako dělaným pro dlouhé, razantní, freeridové oblouky. V žlabu je velice příjemný sníh a tak jsme po pár minutách nad klíčovým místem. To tvoří dolní zúžení žlabu. Žlab se stává výrazně strmějším. Ale to, co vidíme, nás vůbec netěší. V letošní slabé zimě se dolní skalní práh vůbec nepřesněžil. Koukáme, co se s tím dá udělat. 6 metrů vysoký práh a pod ním strmý úzký žlab se zmrzlým rigólem vymletým starými lavinami. Tohle nemá lyžařské řešení...

Tohle místo je jinak dobré překonat co nejrychleji, protože se nacházíme vpodstatě přímo ve vyústění obrovského trychtýře obsahujícího polovinu stěny. Cokoliv nahoře spadne, proletí právě tudy. Už se déle nezdržujeme, rychle dáváme lyže na batoh, nasazujeme mačky a vytahujeme cepín. Musíme to nějak slézt.

Krátká vložka mixového lezení se daří a ač to není zadarmo, nakonec jsme dole. Opět rychle na lyže a dolů na prosluněnou zamrzlou hladinu Kriváňského Zeleného plesa. Odtud už nás čeká jen jarní lyžovačka s občasným kličkováním mezi už suchými místy. Opět se svlékáme až do trička a začíná pravá oslava konce tatranské skialpové sezóny.

Píše se 29. březen.

Jirko Švihálek